Výprava na Pustevny

Den probíhal tak jak jsme si naplánovali. Autobusy vystřídal vlak a už v průběhu cesty se projevovala značná netrpělivost.

Po příjezdu na místo čekala na celou výpravu ještě jízda lanovkou. Lanovky se nejvíce obávali Danek a Alex, proto se každého z nich ujal jeden ze starších hochů. Malý Patrik se pevně držel tety. Eliška s Viktorem zase po celou dobu jízdy zakrývali svou nejistotu zpíváním, snad díky hudebnímu doprovodu tak mohla Natálka, sedící na lanovce sama, prohlásit: „Bála jsem se jen trochu.“ Cestu na vrchol všichni zvládli a už jen okamžiky nás dělily od objevení zcela nových a neznámých soch.

Na vrcholu bylo nádherně, sluníčko vykukovalo zpoza mraků, sníh se třpytil a stromy byly zahaleny sněhovou pokrývkou. Najednou se před námi objevily sněhové sochy. Byly obrovské, všem se moc líbily a rozhodně s nimi nebyla nuda.

Celou výpravu jsme postupně podrobně dokumentovali. Další procházka vedla až k soše boha úrody a plodnosti Radegasta, zbývalo ještě naposledy zachytit obličeje statečných cestovatelů a následovala cesta zpět.

Po zpáteční cestě lanovkou, kterou již měli všichni “v malíku”, následoval doušek horkého čaje na zahřátí a závěrečná cesta domů. Na zpáteční cestě již mezi dobyvateli Pusteven nebyl takový mumraj, neboť každý vzpomínal na nádherně prožitý den.

Publikováno: 2.2.2013 | Autor: teta Věrka